Po delší době jsem se opět dostal k napsání dalšího příspěvku. Bohužel se mi sešla spousta věcí najednou, zkombinovalo se to s dovolenou a jak už to tak bývá, na koníčky nezbývá čas. Máme už ale po dovolené, jsme odpočatí a tak vzhůru do virtuálního světa.

Přemýšlel jsem chvíli, jestli mám tento článek vůbec napsat, abych někomu zbytečně nevzal kuráž, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že právě naopak, že bych ho napsat měl. Ale jedno po druhém. Rozdělím článek na dva tématické okruhy: 1) nákup bot, 2) vlastní dobrodrůžo s večeří. 😉

Před odjezdem na dovolenou jsem si koupil nové lodičky od Deichmanna. Normálně se mi u nich nechce nic moc nakupovat, protože ve velikosti 42 mají většinou jen velmi laciné boty a to jak zpracováním a kvalitou materiálu, tak i designem. Ale na jejich obranu musím zase říci, že boty jsou většinou velmi levné a na mojí frekvenci nošení je to více než dostačují. Určitě bych asi hůře nesl mít v šatníku boty od Laboutina za 1000 USD a vzít si je jednou za uherák, stejně jako boty od Deichmanna za pár stovek.

Musím jen konstatovat, že je docela škoda, že kvalitnější řada 5th Avenue je většinou jen do velikosti 41. Tam už by se leccos vybrat dalo a materiály a zpracování jsou také OK. Lodičky jsem si vybral na jejich webu a začal první zádrhel – ve velikosti 42 byly dostupné v obchodě pouze v Rakovníku a vypadalo to, že jsou to poslední dostupné v této velikosti v Čechách. Nastalo dilema, jestli pro boty jet nebo ne. Zašli jsme se podívat do Palladia na to, jak boty vypadají, i když v jiné velikosti a nakonec jsme se rozhodli, že si uděláme výlet a pro boty si zajedeme. Trochu jsem pochyboval, jestli to za to stojí, ale když jsem je pak uviděl a vyzkoušel, měl jsem z nich ohromnou radost, protože mi sednou jako ulité, vůbec nikde netlačí a jsou velice pohodlné, což je docela malý zázrak. No a zde bych mohl pomalu opustit anabázi s nákupem bot a přejít pomalu k meritu článku.

Druhá část už bude zajímavější a zároveň zábavnější (sort of). Protože jak jsem psal výše mi boty opravdu velmi dobře sedí, řekli jsme si, že bychom mohli podniknout nějaký výpad v botách do společnosti. Drahnou chvíli jsme přemýšleli kam. To nám většinou zabere nejvíce času, protože v momentě, kdy mám někam vyrazit v botách na podpatku tak na mě sedne nějaký ženský bacil či co, a začnu kombinovat co se kam hodí, jestli tyhle boty nebo tyhle, jestli se tyhle kalhoty hodí k botám nebo ne, jaká košile nebo tričko, případně doplňky apod., a nakonec končím naprosto rozvrácen zjištěním, že nemám co na sebe… 😀

Takže po módní přehlídce, kdy jsem vytahal všechny typy oblečení od obleků až po free style jsme nakonec skončili u červených kalhot, tmavé košile a bílého svetru přes ramena, protože jsme vyráželi až kolem deváté hodiny a věděli jsme, že jdeme na venkovní zahrádku. Vybrali jsme si restauraci, kterou jsme měli docela rádi, s dobrou kuchyní a příjemným personálem a mysleli jsme si, že by to mohlo proběhnout „docela“ v pohodě. Tím docela v uvozovkách myslím to, že neočekávám, že by muž v botách na vysokém podpatku nevzbudil žádný rozruch nebo nepřitáhl pozornost. S tím už máme docela zkušenosti a vlastně se na to i těšíme.

Restaurace není od našeho domova moc daleko, dá se říct, že je v docházkové vzdálenosti, ale cesta je samá dlažba a kočičí hlava a protože jsem si nechtěl zničit boty, ještě než tam dorazíme, jeli jsme ten kousek přes řeku autem. Naštěstí je v blízkosti restaurace vždy dost míst na zaparkování, takže ani to nebyl problém – zastavil jsem hned ve vedlejší ulici, asi 150m od restaurace. V krku trochu knedlík a vyrazili jsme. Protože už bylo mezi devátou a desátou, tak už v mírném šeru. Cestou jsme potkali několik turistů a pejskařů, ale nikdo nic nezaznamenal nebo alespoň nic nedal najevo. Jiná situace ovšem nastala v restauraci.

V restauraci bylo odhadem mezi 40-50 návštěvníky a většina seděla v zadní části zahrádky. Ta je rozdělená na tři části a ta úplně první (nejblíže ke vchodu, toaletám a ke kuchyni) byla úplně prázdná. Zároveň přes ní chodil veškerý obsluhující personál, hosté na toalety nebo nově příchozí hosté. No a přesně sem jsme si sedli, protože je tam stůl, u kterého většinou sedáváme, s výhledem na řeku. Nejdříve to vypadalo, že náš příchod proběhne bez povšimnutí a že po usednutí se už nebude celkem nic zásadního dít. Nicméně opak byl pravdou. Slovy Jana Wericha z pohádky František Nebojsa: „A nastala mela“ 😀

Protože stoly jsou tam dost vysoké a celé místo bylo docela osvětlené, celkem rychle si obsluhující personám všiml mého obutí. Vždycky nás baví je pozorovat, jak bojují s touhou podívat se pod stůl, jak se snaží to zamaskovat a jak se vždycky pokradmu dívají a myslí si, že to není vidět. To je celkem běžné a nijak překvapující a vlastně i očekávané. Nicméně zdejší personál to zdokonalil a vypiloval. Bohužel dost neprofesionálně a trochu nám to zkazilo náladu. Nejdříve probíhala bojová porada u baru a v kuchyni, kde to nezapomněli říct opravdu ani uklízečce. Pak následovalo střídání téměř celého obsluhujícího personálu buďto u našeho stolu, nebo šli několikrát postupně různí lidé přepočítávat příbory v šuplíku příborníku, který stál kousek od našeho stolu, porovnat prostírání u vedlejších stolů apod. Největší práci jim dalo vymyslet z jejich pohledu rafinovaný důvod, jak to zařídit, aby se mohli přijít podívat i kuchaři: téměř všichni se museli jít nutně podívat do zadní části zahrádky, kde je venkovní gril a moudře pokývali nad grilovanou flákotou a řekli kuchaři, který ho obsluhoval nazdar a šli zase zpět.

Korunu všemu ovšem nasadil majitel restaurace, který pojal myšlenku, že bychom mu pravděpodobně mohli odradit zákazníky, a šel a ztlumil světla v naší části tak, že nebylo skoro vidět na talíř. Trapnost celé situace nakonec zachraňovala naše servírka, která na něj volala aby to zase rozsvítil, protože je tam úplná tma. Vlastně se dá říct, že ta celou situaci zvládla s naprostou grácií a profesionalitou, což se o zbytku osazenstva říci nedá.

Abych řekl pravdu, byli jsme reakcí trochu zaskočeni, protože nám restaurace přišla docela milá a ani kuchyně nebyla k zahození. S odstupem času si myslím, že reakce majitele byla taková, protože se nedávno trhli z Aromi, buduje si vlastní klientelu a pravděpodobně do celého projektu dost investoval a měl jakýsi pocit ohrožení. Z tohoto důvodu mu odpouštíme, ale asi už tam nepůjdeme. Ani v botách na podpatku ani bez nich. 😉 Naštěstí je v Praze dostatek jiných příležitostí.

P.S. Poslední večeře (nezaměňovat s biblickou poslední večeří) se bohužel také moc nevydařila. Ale možná to bylo tím, že jsme se vrátili namlsaní z Itálie a Francie, a bylo to příliš brzo a zkušenost s tamní kuchyní ještě nestačila přebít česká šlichta, servírovaná v našich restauracích pod důmyslnými názvy a vydávající se za jídlo.

Reklamy

Gelové nehty ozdobené kamínky - opravdový skvost, včetně provedení

Rozhodl jsem se, že tento příspěvek bude takové malé zamyšlení nad něčím, co úplně nesouvisí se zaměřením mého blogu. Důvodem je, že jsem ale často s tímto jevem konfrontován a neustále se najde něco, nad čím mi zůstává rozum stát.

Má přítelkyně má na tento jev zavedený termín „špinavogaťkové baby“, který myslím celkem přesně vystihuje podstatu celé věci.

Dlouhodobým pozorováním jsem dospěl k následujícím poznávacím znakům:

  • gelové nehty – kromě toho, že se nanesením gelu v parádním čínském nehtovém studiu z jejich nehtů stanou spíše lopaty připomínající tlapičky krtka, jsou doplněny odvážnými vzory, nad kterými zůstává rozum stát. Hlavně mě překvapuje, že něco takového mohou považovat za hezké, nedejbože za něco „sexy“.
  • „kurví“ boty – nejlépe s hóóódně dlouhou špičkou, umělá kůže, které na sto honů křičí: jsme levné z vietnamské tržnice
  • cenovka na podrážce bot – to je milý doplněk, zejména na tmavé podrážce a některé jej umí dovést k dokonalosti tím, že se cedulku snaží strhnout a protože se jim to nepodaří, nechají rozdrbaný zbytek na podrážce
  • okopaná špička a odřený podpatek – lze i vhodně doplnit zaschlou hlínou na podpatku. Boty také většinou od chvíle zakoupení neviděly hadr, krém a kartáč
  • odvážná barevná kreace na hlavě, nejlépe melír nebo „pochcaná“ sláma – kapitola sama pro sebe, která by si zasluhovala samostatný článek
  • krátká minisukně, nejlépe s leopardím vzorem, kde je vidět až do krku. Jako vhodný doplněk jsou punčocháče s vykukujícím lemem
  • nadváha – dá se konstatovat, že platí přímá úměra: čím obéznější, tím ovážnější kreace. Zejména to platí o gelových nehtech, které se majestátně vyjímají na tučných prstících. Ale děvčata se nevyhýbají ani pěkně vypasovaným tričkům s rafinovaně odhaleným sexy pupíkem.
  • lascivnost a vulgarita
  • laciná odporná voňavka s nepřímou úměrou: čím lacinější, tím je jí více
  • vytříbený cit pro barevnou kombinaci
  • a jako nezbytný doplněk pravé vietnamské Louis Vuitton či Gucci

Dokonalá kombinace: boty, cedulky, okopanost, gelové nehty, pochcaná sláma + melír. Ještě že nemá nic na sobě.

Vyznačují se také nezdravými stravovacími návyky (pěkný příklad byla 22 letá studentka v pořadu „Jste to co jíte“), a nezdravým životním stylem – nesportují a hulí jako fabriky.

Znaky se mohou vyskytovat v libovolné kombinaci a nejvíce „in“ jsou samozřejmě ty, které jich naplní co nejvíce, nejlépe ovšem všechny.

Člověk by řekl, že skoro čtvrt století od pádu komunismu budou zejména mladé generace více inspirované módními trendy a zorientované v citu a stylu. Bohužel, jak lze pozorovat na našich ulicích, opak je pravdou.

A zde se vracím k termínu „špinavogaťkové“. Po pátečním flámu se dá u tohoto typu s velkou pravděpodobností očekávat, že kalhotky vedle postele budou s nápisem „Tuesday“. A to je bohužel nemilé zjištění.


Rozhodl jsem se udělat trochu pořádek v botníku a vyprášit starší boty. Je mi ale líto je vyhodit, tak jsem se rozhodl udělat takovou malou jarní burzu. 😉

Máte-li o nějaké zájem, stačí napsat.

Galerie  —  Posted: 19 Březen, 2012 in Různé
Tagy:,


Tak jaro konečně udeřilo v plné síle a jak je patrné i z diskuse, někteří z nás si jej začali užívat plnými doušky. Krásný teplý víkend k tomu přímo vybízel.

Kromě hezkého počasí jsme měli další důvod užít si víkend. Minulý týden mi totiž dorazily objednané boty, o kterých jsem psal v předcházejícím blogu. Docela jsme se s přítelkyní těšili, že si vyrazíme na procházku a vyzkoušíme je. Nakonec se ale vše zvrtlo v opravdu povedenou sobotu, zakončenou tak, jak bych ráno vůbec neočekával. Ale pomalu a popořádku, na všechno dojde.

Sobotní ráno vypadalo sice ospale, ale modrá obloha a vykukující sluníčko slibovalo krásný den. Takže jsme ještě v posteli přemýšleli, co vlastně budeme v sobotu dělat. Potřebovali jsme zařídit pár věcí během dopoledne v centru Prahy, zajít na oběd, pak k holiči, zajet k rodičům mimo Prahu a dovézt knížky pro děti z mého dětství a nakonec jsme si naplánovali, že si zajdeme večer někam na skleničku vína. Takže dá se říci celkem nabitý program.

Přítelkyně chtěla, abych si vzal nové boty na podpatku, což se mi moc nechtělo, protože přeci jenom většinou v nich vyrážíme jen večer do restaurace nebo na procházku, kdy už není tolik lidí na ulicích a není ani moc světlo. No ale nedala jinak (a já byl rád), a tak jsme kolem desáté vyrazili. Boty sice mají docela silný, ale už je přeci jenom dost vysoký a je trvale vidět. Ale hlavně: spodní část je z tvrdé umělé hmoty a opravdu hóóódně hlasitě klape. Takže hned za dveřmi na chodbě mi z toho klapání uvízl knedlík v krku, při představě jak to bude působit venku na dlažbě na chodníku.

Nejdříve jsme potřebovali zařídit něco v Datartu na Národní třídě. Takže vcházíme za strašlivého rachotu mých podpatků (alespoň mě se to tak zdálo) do prodejny, kde je jen pár zákazníků a hejno prodavačů. Jak se dalo předpokládat, klapání přitahuje pozornost a zejména ženy okamžitě hledí na moje boty. Nic neobvyklého, jen ta denní doba a světlo jsou jaksi víc nemilosrdné a vše odhalují. V zadní části nacházíme prodejce a zařizujeme vše potřebné a odcházíme s tím, že se kolem poledne ještě zastavíme. Opět klapot přes celou prodejnu.

Z Národní odcházíme přes pěší zónu až do Palladia, kde potřebujeme zařídit další věc. Snažím se marně sesynchronizovat krok s přítelkyní, abych zamaskoval klapot – zbytečně :D. Klapot přitahuje pozornost – chůze na podpatcích je přeci jenom specifická, zejména houpání v bocích, a většinou si toho lidé všimnou. Pohledy a reakce se dají rozdělit do tří kategorií:

  • údiv – v této skupině je jedná zejména o ženy, kde jsem vypozoroval, a to dost často, i jakýsi výraz nevole, co že si to ten mužský dovoluje vstupovat do našeho hájemství
  • pohoršení – tato skupina se skládá ze dvou protichůdných pólů věkového spektra – důchodci a na druhé straně puberťáci. Důchodci se pohoršují doopravdy, puberťáci se přihlouple hihotají
  • lhostejnost – popravdě, tato skupina zahrnuje většinu lidí, které potkáte, protože předchozí dvě skupiny jsou zanedbatelné a až na pár primitivů, kteří se potřebují seberealizovat tím, že na Vás občas něco zahýkají, jsou v podstatě neškodné

Chůze po kostkách je pro mě docela utrpení a nové boty si navíc vybírají celkem předvídatelnou daň: odřel jsem si prsty na obou dvou nohách.

Cestou zpátky jsme se zašli podívat nahoru na Václavák do prodejny Jannis na jarní kolekci bot. Boty mají jen do velikosti 41 – nic pro mě, takže boty si zkoušela jen přítelkyně. Já jsem tam jen stál a u přítomných žen jsme způsoboval mírný rozruch a udivené pohledy.

Na klapání jsem si už docela zvykl a knedlík už v krku také nevězel. Cestou zpět na Národní jsme se ještě narychlo zastavili na jídlo, pak v Datartu a nakonec jsme dorazili k holiči. Tady už jsem udivené výrazy návštěvnic víceméně vůbec nevnímal a během půl hodiny jsme byli pryč. Bylo kolem dvou hodin odpoledne, takže už jsem po čtyřech hodinách na podpatcích celkem pociťoval lehkou únavu. Jenže bylo třeba ještě zajet k rodičům a vyzvednout knížky pro děti, zajet zpátky a nachystat se na večer. Vzali jsme velký kufr a vyrazili jsme k autu. Po chvilkové bitce s nacpáním kufru do kufru jsme vyrazili :). V šest jsme byli zpátky a já si konečně mohl zout boty, které jsem měl na nohách s malými přestávkami od deseti hodin dopoledne. A přiznám se, že jsem už byl opravdu docela rád.

A nyní se již blížím ke zlatému hřebu celého dne… Když si to tak po sobě čtu, tak mám pocit, že jsem mírně přešvihl rozsah blogu a za chvíli už z toho pomalu bude Vojna a mír.

Po krátkém odpočinku jsme se chystat na večer na skleničku, na kterou jsme se od rána docela těšili. Kolem osmé jsme se vypravili ven a rozhodli jsme se, že si půjdeme sednout do baru Zlaté časy na rohu Lazarské a Vladislavovy ulice. Přítelkyně si vzala své nové, krásné oranžové lodičky (ty jí závidím) a punčochy se švem, takže jsem si od toho sliboval, že bude středem pozornosti ona a ne já… 😉 Což se také potvrdilo, jen s malým vtipným rozdílem – její boty neklapaly (to zase záviděla ona mě).

Bar byl v tuhle hodinu skoro prázdný a tak jsme se rozmýšleli, jestli tam máme vůbec zůstat. Nakonec zvítězila přirozená lenost a únava z celého dne. Objednali jsme si láhev bílého vína a v celkem komorní atmosféře jsme si povídali a popíjeli. V baru jsem botami vzbudil pozornost zejména u obsluhy, protože tam ani nikdo jiný nebyl. Večer probíhal v celkem poklidné atmosféře, a protože jsme pili na lačno, rychle jsme se dostali do podnapilého stavu. Po dopití lahve jsme se už chystali odejít domů, protože jsme měli pocit, že tu chcípl pes, ale ještě jsme se zeptali obsluhy, jak to, že je tu tak prázdno. Odpověď byla, že lidi přijdou až po desáté, kdy začíná diskotéka. Tak jsme objednali ještě jednu lahev a zůstali jsme sedět.

Úderem desáté opravdu nastal kravál, takže jsme si už nemohli o ničem povídat, ale po pravdě řečeno, po dvou lahvích vína už nám stejně nešlo moc rozumět. 🙂 Chvíli jsme ještě posedávali a pak mě přítelkyně přemluvila, abych si s ní šel zatancovat. Moc se mi nechtělo, protože se sice bar už docela zaplnil, ale na parketu byly pouze dva páry. Ale chytrá voda zaúčinkovala a nakonec jsem šel.

Je pravda, že i když jsem byl pod vlivem, nemohl jsem si nevšimnout vypoulených očí sedící části osazenstva baru a pozornosti, jakou jsme vzbuzovali. Po pravdě si myslím, že největší pozornost vzbuzovala moje přítelkyně, ale celkem jsem jí svým šlapáním zelí v botách na podpatku statečně sekundoval. Vydrželi jsme tancovat až do jedné hodiny ranní a pak jsme se vydali domů. Musel na nás být opravdu zábavný pohled. Přes narvanou zastávku tramvaje na Národní jsme se probojovali zavěšeni v opilosti do sebe a doma jsme po příchodu upadli okamžitě do hlubokého bezvědomí.

Takže i když to tak ráno vůbec nevypadalo, strávil jsem s malými přestávkami celý den v botách na podpatku na veřejnosti a zakončil jsem to taneční kreací na Nonstop od Michala Davida. 😀 Překvapivě musím konstatovat, že se na vysokých podpatcích dá docela bez problémů tancovat, a to i v dost podroušeném stavu, což bych do té doby vůbec něřekl.

Celý den se nám opravdu vydařil, a jsem rád, že jsem se nechal od přítelkyně přemluvit a našel jsem v sobě odvahu. I když z počátku ten knedlík v krku opravdu hodně dusil.

Včera jsme na Nextu objednali další boty a už se nemůžeme dočkat až přijdou a my opět někam vyrazíme. 😉


Tak chlapi, většina z nás už má za sebou jarní prázdniny a lyžování (doufejme, že přežité ve zdraví), sníh pomalu slézá, dny se prodlužují, sukně se zkracují  a obchody jsou již plné jarních a letních kolekcí. Nejvyšší šas vyrazit na nákupy a nachystat se na nadcházející sezonu.

Přiznám se, že se mi v těch mrazech vůbec nechtělo nikam moc chodit a už vůbec ne v botách na podpatku. Představa, že si na náledí někde zlomím nohu nebo kotník mě moc nelákala. Ale s přibývajícím denním světlem a modrou oblohou se zase zvedá nálada a tím i chuť zase někam vyrazit. Doufám, že to tento týden vyjde a že přidám zase pár fotek z výpadu do víru velkoměsta.

V jarních kolekcích už docela dlouho brousím okolo několika modelů a počítám, že bych je mohl tento týden objednat. Už se nemohu dočkat, až dorazí.

Našel jsem zajímavého výrobce s modely, které lze použít i na denní nošení např. do práce, které nevypadají špatně a cena je také přijatelná. Amazon DE – boty Jonny’s A co je asi nejzajímavější, mají velikosti běžně až do 45 a u některých bot i větší. Jen mám u těchto velikostí neodbytný pocit (dotčení pánové prosím neuražtě se), že už celkem zdatně zasahují do velikostí dětských lyží. 😀

Tak doufám, že Vám to pomůže a že se budeme někdy i potkávat běžně na chodníku. 😉


Vlastně se mi ani moc nechtělo tento příspěvek psát a chtěl jsem jen upravit ten předchozí, ale nakonec přece jen lenost nezvítězila.

Jak jsem psal včera, počasí se umoudřilo a v euforii, že jsme po měsíci opět na chvíli viděli modrou oblohu a slunce, jsme se nakonec na slibovaný drink vypravili. I když s docela velkým zpožděním kolem desáté večer, protože jsme se zadívali na parádní film s Jackem Nicholsnem a Morganem Freemanem The Bucket List . I když jsme film již viděli, stejně stojí za to ho vidět opakovaně.

Navíc byla celá mise v kritickém ohrožení, protože partnerka u filmu začala dřímat. 🙂

Nakonec jsme se ale zvedli a šli jsme se projít a popít trochu dobrého vína. Nechtělo se nám už ale tahat foťák, tak jsme nakonec udělali jen pár ne moc povedených fotek mobilním telefonem. Kvalita je otřesná, tak tu dám jen dvě. Vzal jsem si do té zimy kotníčkové boty z Nextu a jak můžete trošku vidět z fotografie, nakonec zvítězila bílá košile.

Patio na Národní máme rádi, a to hned z několika důvodů: Jsou milí, umí se chovat, nejsou předražení, kvalita jídel a surovin je výborná, mají příjemné prostředí, na nic si nehrají a mají svou práci rádi. 😉

Nakonec jsme to tam zavřeli a odcházeli jsme jako poslední v půl dvanácté ovíněni a v dobré náladě domů.


Původně jsem tu chtěl dnes napsat článek o včerejším výpadu do víru večerního velkoměsta v botách na podpatku, ale protože bylo včera tak odporné počasí a neustále lilo, tak jsme nakonec nikam nešli. Ale poctivě jsme se na to připravovali už od rána.

Pokud se týká návštěvy baru nebo restaurace mám pocit, že jsem v tomto případě horší než lecjaká ženská a předem kombinuji jaké si mám vzít boty, jaké kalhoty, případně košili a jestli mi k tomu všemu bude ladit šála, sako, nebo hodinky až nakonec skončím u klasického – „že nemám co na sebe“ 😀

Takže už od rána probíhala čilá IM komunikace s mojí partnerkou jaké boty si vzít, co k nim za košili a jak se mám oholit. Přiznám se, že já se spíše kloním ke klasické bílé a ona měla představu černé košile. Je pravda, že černá košile je víc milosrdnější a zeštíhluje ale bílá mi připadá zase více slavnostnější. No nakonec to bylo jedno, ale pohledem z okna si myslím, že dnes večer si asi na nějakou tu skleničku do baru vyrazíme. A už teď se nemůžu dočkat.

Chodíme občas do Tretters, do Hard Rock Cafe u Rotta, do Resto Cafe Patio na Národní, ale občas si vyrazíme i jen tak tramvají třeba 22 z konečné na konečnou a bavíme se pozorováním lidí. Nebo si jen tak povídáme bez všech notebooků, mobilů, tabletů apod.

Včera jsme se domlouvali, že bychom vzali i foťák a případně udělali pár fotek. Tak jestli to dnes vyjde, tak je tu zítra uvidíte. 😉

A ještě jedna zvídavá otázka na konec:

Líbí se Vám a připadá Vám sexy, když jsou v lodičkách vidět prsty tak jak je to na obrázku, nebo ne?